V řece odsunutých nářkůspí duch a odhodlání. Vzrušující plány zítřkůa dobrovolné pokání. Lechtá pírko touhy,lepí se Ti na rty.Odvoláváš se na bohy,ale ti se teď soustředí na msty. Tak mlčíš. A ticho houstne kolem těla,jako by mělo vlastní dech.To, co jsi tolikrát...

Celé odpoledne kolíbalo se na oslím hřbetě.Samotný nádech podnebí vábil vědomí. Pak ty dveře – lapily Tě.A náhle debatuješ se svým svědomím. Jediné světlo v místnosti – skleněný maják.Olizuje Tvé rámě.Z vlasů roste Ti mák.Co povíš té všetečné dámě? Náhle zříš se...