Celé odpoledne kolíbalo se na oslím hřbetě.
Samotný nádech podnebí vábil vědomí.
Pak ty dveře – lapily Tě.
A náhle debatuješ se svým svědomím.
Jediné světlo v místnosti – skleněný maják.
Olizuje Tvé rámě.
Z vlasů roste Ti mák.
Co povíš té všetečné dámě?
Náhle zříš se celá.
Bez příkras a okolního patosu.
Usínáš, ale mysl bdělá.
Vznášíš se na vyváženém Lotusu.
Mračna pohlcují azurové tóny.
A na obláčku harlekýn.
Obdivujíc její havraní lokny,
vysává z ní šedivý splín.
Mezi apokalypsou a vnitřním souzněním
bezednýma očima zdraví ji srna.
Klidné její vlny nesou ji němým
proudem, co vytahuje ji ze dna.
Až tehdy pochopíš, koho jsi hledala.
Kdo celou dobu stál Ti po boku.
Ta srna, které ses tolik bála,
byla jsi Ty — bez masek a bez úniku.